Překlad: Leoš Suchařípa; režie: René Vápeník; scéna a kostýmy: Petr Kolínský; hudba: Otakar Votýpka; světla a zvuk: Štěpán Kryski
IRINA AKRADINOVÁ, TREPLEVOVÁ, herečka – Jarmila Chánová j.h. / Jaroslava Dominová KONSTATIN TREPLEV, její syn – Roman Mařík PETR SORIN, její bratr – Vladimír Voldřich j.h. NINA ZAREČNÁ, dcera bohatého statkáře – Jarmila Maříková / Lucie Tousecká j.h. ILJA ŠAMRAJEV, Sorinův správce – Jiří Pokorný PAVLÍNA, jeho žena – Jana Procházková j.h. MÁŠA, jeho dcera – Vendula Koželuhová BORIS TRIGORIN, spisovatel – Jan Vozábal JEVGENIJ DORN, lékař – Petr Kronika SEMJON MEDVĚDĚNKO, učitel – Dalibor Návara JAKOV – Jaroslav Jílek
PREMIÉRA:
17.4. 2005, Činoherní klub Praha 20.4. 2005, Městské divadlo Český Krumlov
S touto inscenací se Českokrumlovská scéna zúčastnila v roce 2005 Jiráskova Hronova. Na národní přehlídce Divadelní Třebíč obdržela inscenace tyto ceny: Vladimír Voldřich – čestné uznání za vytvoření postavy Petra Sorina, Jarmila Maříková a Roman Mařík – čestné uznání za vytvoření postav Niny Zarečné a Konstantina Trepleva. Za přirozené jevištní jednání obdržel pes Petty Procházková-Pokorná čestné uznání. Inscenace obdržela na krajské přehlídce Třešťské divadelní jaro 2005 několik cen: Divadelní klub Českokrumlovská scéna za inscenaci, René Vápeník za režii textu A.P.Čechova – Racek, a všichni účinkující v inscenaci za herecké výkony.
Z RECENZÍ: Vladimír Zajíc
V úpravě a režii René Vápeníka se krumlovským Racek mimořádně povedl. U této inscenace jsem však nucen být přes všechnu objektivitu osobní, neboť jinak mi nelze. Musím vyznat, že jsem poprvé na jeviště zažil Medvěděnka, který nebyl ufňukaný učitelský trotl, ale chlap který ví co chce, a když to nevyjde, tak to jako chlap dokáže unést – paráda! Zažil jsem Trepleva, který nebyl ani fracek, ani slaboch, ani zneuznaný avantgardista, kterého svět nechápe, a on se kvůli tomu, a též úspěšné mamince, zastřelí. Ach ne, tenhle Treplev je jiný. Pomalu roste, pomalu se dostává k sobě, k poznání svého vztahu k Nině, k zjištění svých představ o sobě a skutečné realitě bytí, které dosáhl, a sotvaže se tak stane, sotvaže se osvobodí, zjistí, že takový rozpor, mezi představou o sobě ve světě a skutečností světa, neunese. Bytostně nesouhlasím s jeho činem, ale díky Romanu Maříkovi racionálně i emotivně jeho činu rozumím a chápu ho. Poprvé v životě (jak při četbě textu, tak při mnoha shlédnutých inscenací) Treplevovi odpouštím, a nepo-hrdám jím za to, že zmáčkl spoušť. Jeho vymaňovaní se z osudu ne nepodobného jaký má strýček Sorin, vymaňování se z lůna matky Iriny je skvěle metaforicky realizované přes postel. Silně obrazný je i závěr završený rozhovorem s Ninou, při kterém se postel mění v barikádu, a dialog dvou lidí ztracených v prostoru samoty vnější i vnitřní, je uchvacující. Stejnou sílu má i člověčí patos a současně smích nad sebou samým, když si hrdina uspořádá pomník, zažehne ze svého díla oběť zápalnou, a pak teprve natáhne kohoutek coltu pod pruhovanou duchnou – to prostě mrazí. Možná přeháním, ale někde tady, jako by se inscenace dotýkala mýtu, k čemuž náleží i radostný step doktora Dorna, taneček nad tím, že žije, a že ho (nejspíše) smrt Trepleva vyvázala z nede-finovaných, však zřejmých závazků. Takhle bych mohl pokračovat i o dalších situacích a postavách, ať pro způsob hereckého ztvárnění, nebo pro skoro uskutečněnou režijní koncepci vaudevillu, jak si doktor A.P.Č. vždycky přál. Á propos vaudeville! Písní se zde sice nedočkáme, což nevadí, ale některé, ne zcela dotažené momenty ano. Vzhledem k tomu, že v Třešti byla premiéra, že se zde krumlovští poprvé potkali s divákem (sic!), jsou to poznámky sice nutné, ale nejspíše časově limitované, neboť zajisté dojde k vyčištění. Kromě toho platí, že temporytmus některých situací se díky reakcím diváků nutně změní, neboť bylo zřejmé, že pan publikum reaguje i tam, kde to nebylo očekáváno. Nuže, první scéna, od stavění jeviště až po krach nových forem, jiskří a opalizuje a baví a tryská konotacemi zážitků a jasným sdělením. Další situace už tak jiskřivé nejsou, neboť s výrazovými prostředky žánru (režijními i hereckými) se poněkud škudlilo. Pravda, někde jsou zřejmé, ale ještě se naplno neproklubaly ze skořápky. Někde schází, a jinde zase tryskají, ale není seřízen tlak významu a smyslu jednání. Nutně se ale musí vyřešit zvukový plán simultánní situace, ve které Irina hraje s ostatními loto, a Treplev vede dialog s Ninou. Jinak nevyjde konečné řešení, nad kterým, co završení, pak saxofonem duje Máša svůj nenaplněný vztah. Pokud toto režie nevyřeší, bude situace a vyznění Racka sice formálně přesné, ale emocionálně nezasáhne. Poslední zastavení je nad tím, o čem, kromě osudu Trepleva, také Racek je. Zdá se, že o síle žen a slabosti mužů. Možná, že se tento, už delší dobu projevující se sociologický jev, pozvolna začíná promítat, třeba ne zcela ještě vědomě, do obrazné komunikace. Možná je to náhoda, ale podobné téma se objevilo v Donu Juanovi prachatických.
Ke stažení: recenze z Jiráskova Hronova 2005
